Medvědi-357.oddíl

Myšlenku , že živočichové , včetně člověka , se vyvíjeli po miliony let a přežívali díky schopnosti přizpůsobovat se změnám prostředí , poprvé přesně vyjádřili dva britští přírodovědci , Charles Darwin ( 1809-1882) a Alfred Russel Wallace ( 1823 - 1913 ) .Darwin svou vývojovou teorii založenou na přežití nejzsatnějšího vyložil v knize O původu druhů , která vyšla v roce 1859 . Před tím se obecně věřilo , že lidé byli stvořeni jako lidé a koně jako koně .

Objevení Eohippa

Pečlivým shodnocením a výzkumem nalezených zkaměnělin se podařilo podrobně objasnit vývoj čeledi kon´ovitých od eocénu ( starších třetihor ), z doby před 60 miliony let až po počátky zdomácnění koně přibližně 4 000 let př. n .l. . Malé zvíře , od něhož se odvozuje původ koně , nazvali vědci Eohippu , kůn´z úsvitu dějin (jitřní kůn ˇ). Stejně jako jiní živočichové byl i tento prakoník výsledkem a součástí nepřetržitého vývoje . Jeho přimými předky byli podivní vymřelí kopytníci z řádu Condylarthra , kteří žili asi před 75 miliony lety a jsou považováni za výchozí typ všech kopytnatých .

Vroce 1867 byla v eocenních horninách objevena téměř úplná kostra příslušníka rodu Eohippus . Pocházela z Wyomingu a podle ní a dalších nálezů i z jiných amerických států se nakonec podařiloodhalit celý vývoj koní . V Evropě se však už o čtyřicet let dříve našly pozůstatky , původně zařazené do blízkosti damanů( Hyrax) , a proto v r.1840 dostaly jméno Hyracotherium . Brzy se však ukázalo , že toto zvíře je až na drobné odchylkyskoro totožné s americkým rodem Eohippus . Trvalo však skoro sto let , než se podařilo bezpečně prokázat , že tyto odchylky nemají větší hodnotu než druhové rozdíly , a že jde o jediný rod . Hyracotherium je dnes platným názvem všech starobylích eocenních prakoníků , Eohyppus je jen synonymem . Nejzachovalejší kostra tohoto zvířete byla nalezena v r.1931 v pánvi řeky Bighorn ve Wyomingu v USA . Paleontologové z Kalifornského technologického institutu ji velmi pečlivě sestavili . Vznikla pak podle ní dokonalé rekonstrukce, předtavující nám nejstaršího z koní jako živého .  

Popis

Condylarthra , předkové koní i jiných kopytníků , měli na každé noze pět prstů , s velmi silnými, tlustými rohovitými drápy . O patnáct milionů let později už měl prakoník  Hyracotherium na přední noze čtyři prsty a na zadní tři , všechny byly chráněny silnou vrstvou rohoviny-kopýtkem . Za prsty však měli tito koníci ještě nášlapný polštářek , jaký dnes chrání střed psí tlapky . Podle minění některých odborníků je zbytkem tohoto polštářku ostruha , malý rohovitý útvar na zadní straně spěnkového kloubu . Široký nášlapný polštářek a roztažené prsty rozkládaly váhu zvířete va většín ploch a umožn´ovali se pohybovat po měkké půdě tropického pralesa a po bažinatých březích vodních nádrží , kde tito předkové koně žili .Oči Hyracotheria ležely skoro ve středu hlavy . To do značné míry omezovalo postranní  vidění , charakteristickou součást obranného systému zvířat žijících v otevřeném prostředí . V hustém porostu je účinnější prostorové detailni vidění než rozhled . Na rozdíl od chrupu dnešního koně měli prakoníci nízské stoličky(asi jako prasata a opice), ideálnš přizpůsobeny ke žvýkání jemných , št´avnatých listů nizských keřů . Odborníci se domnívají , že srst prakoníků měla podobný vzhled jako srst jelenovitých . Patrně měla světlé skvrny nebo pruhy na tmavém podkladě , obvyklé ochranné zbarvení mnoha druhů obývajících pralesní prostředí . Tyto vlastnosti podpořily přesvědčení vědců o tom , že Eohippus byl svázán s pralesním prostředím . Ostatně jeho zbytky se našly společně s pozůstatky pralesních opic . Jedinec rekonstruovaný v Kalifornském technologickém institutu je v kohoutku vysoký pouze 35 cm a živý patrně vážil asi 5,5 kg . Ovšem tyto rozměry zdaleka nemusely být u všech členů druhu shodné , pravděpodobně byly značně proměnlivé jak tvary tak velikost , a to jak individuálně tak u populace z různých míst . Nejmenší z nich mohli měřit jen 25 cm , ti největší měli výšku skoro dvojnásobnou . V Evropě existovaly jen větší varianty . Různé typy prakoníků se šířily na východ i na západ  díky pevninským mostům  existujícim mezi Evropou , Amerikou a Asií ještě před  35-40 miliony let , ve spodním oligocénu . Vývoj koní se tehdy ve Starém světě zastavil . Některé izolované skupiny však přežily až do doby před sedmi miliony let . Na severoamerickém kontinentě se střídaly s dlouhými obdobími se změnami sotva patrnými . 

Mesohippus

Další zřejmy vývojový stupen´ představoval ve spodním a středním oligocénu Mesohippus , mírně upravený zvětšený Eohippus , který byl v kohoutku asi 45 cm vysoký . Měl ještě klenutý hřbet , ale nohy již byly poměrně delší a počet prstů na předních nohou se snížil na tři , našlapoval však na tři prsty i zadními končetinami . Objevily se také náznaky vývoje třenových zubů a řezáků schopných silnějšího stisku a odkusování , takže tento koník se již mohl  vybírat zrostlin různé kvality . Stoličky neměli dosud cement . Rozdíly ve stavbě těla vyplývaly z přizpůsobování se měnícímu prostředí . Mesohippus totiž opustil podmínky husté džungle , která se postupně měnila v křovinaté oblasti , podobné dnešní buši . Tady vyhledával nízský podrost a keře , na nihž se pásl . Ke ztrátě čtvrtého prstu přední nohy došlo zřejmě proto , že stále větší část váhy zvířete se přenášela na sílící prostřední prst - výmluvné svědectví o změně vlastností půdy , na kterou zvíře došlapovalo . Mesohippus byl však již zvířetem rychlejším . Následkem ústupu vlkého pralesního prostředí se dosud měkká půda podstatně zpevnila a vyžádala si tak změnu stavby chodidla . Prodloužení končetin bylo zase podmíněno volnějším pohybem na delších trasách , vyžadující větší rychlost. K prodloužení hlavy a posunu očí do výše a do stran došlo nutností sledovat větší část obzoru . Všechny tyto změny prozrazují počínající převrat ve způsobu ochrany , posun od skrytého způsobu života k aktivnějšímu stylu , založenému swledováním nepřátel a na včasném útěku . Ačkoliv pochopitelně nemůžeme sledovat i změny tělního krytuy , můžeme předpokládat , že i strst a zbarvení se změnily od pruhů a skvrn k nevýraznému zbarvení stepních zvířat . Další přizpůsobení

Od konce oligocénu až po svrchní miocén , po dobu asi 15 milionů let , postupně probíhaly změny podnebí , otváření krajiny i rostlinstva . Pralesy ustoupily lesům mírného pásma a nakonec bezlesým pláním , a na tvrdé půdě vyrůstaly jen tuhé, ale nevýživně traviny . Tlaky prostředí působily zejména na příslušníkyvývojové řady koní a ovlivnily je takovým způsobem , že vzrostla jejich schopnost využívat nové potravinové zdroje . Zvětšily se tím jejich rozměry i energie , umožn´ující snazší únik před přirozenými nepřáteli . Během asi pěti miliony let došlo ke změnám , spojeným s nevyhnutelnými přesahy- Mesohippus se změnil v Miohippa a později , ve spodním miocénu , v Parahippa , oba mnohem větší a stavbou i utvářením zubů pokročilejší rody . Vyklenutý hřbet , typický pro nejstarší formy , vymizel , trup získal tvar , který spolu s dlouhýma nohama předurčoval zvíře k rychlému běhu .

Merochippus   

Ve středním a svrchním miocénu , v době před 25 až 20 miliony let , se objevil Merychippus, ještě ne přímý předchůdce rodu Equus , ale vykazující přesto v mnohé pokročilé znaky . Merychippus měřil v kohoutku 90 nebo i více centimetrů . Toto zvíře mělo jen tři prsty , ale celou hmotnost nesl již střední prst , dva postranní , opatřené kopýtky , byli již zakrnělé , a za klidného pohybu se již země nedotýkaly . Delší krk umožn´oval zvířeti pastvu na nízském rostlinstvu a zvedání hlavy dostatečně vysoko pro dobrý rozhled . Tvar hlavy a úmystění očí dokazují vzrůstající možnosti sledování větší části obzoru . Silnější stoličky s vysokými korunkami už chránila vrsta skloviny a mezi lištami na žvýkací ploše byla  silná ložiska cementu , usnadn´ující drcení tuhých vrstev , což zlepšovalo trávení . A navíc , ochrané možnosti zvířete zvyšovaly dokonale vyvinuté bystré smysly , dodnes typický znak velmi vnímavých koní .Vedle těchto hlavních herců v složitám dramatu vývoje kon´ského rodu ovšem vystupujei celá armáda statistů s méně pokročilými znaky , kteří dříve či později vymřeli podle nemilosrdného zákona přírodního výběru . Obrovský Megachippus přežíval jen do konce miocénu , kdežto jiní , kteří si až do konce podrželi tři prsty , přežívali v různých stadiích vývoje v některých částech Evropy a Asie téměř až do geologické součastnosti , snad až do doby před sedmi miliony lety .

Pliohippus

Ve středním pliocénu , v mladších třetihorách , tj. asi před šesti miliony lety , vznikl Pliohippus , blízký dnešnímu koni . Podobal se mu celkovou stavbou těka . Především na silných , dosti dlouhých nohách měl už jediný prst s dokonalým kopytem . Postranní psty byly skryty pod kůží , byla to dlouhá metapodia . V kohoutku byl vysoký jako pony-122 cm . Koně rodu Equus se vyvinuli z r. Pliohippus asi před dvěma miliony let, tedy o pět milionů let později, na počátku dob ledových v Severní americe . Už v téže době se tato větev koní přestěhovala do Starého světa , kde se dál rozvíjela , zatímco v Americe koně vymřeli . Pravé koně označujeme slovem kabaloidní , protože Linné nazval moně domácího Equus coballus , což je v překladu Kůn´ kůn´(toto zvíře se ve staré latině jmenovalo equus , tak caballus) . Přídavné jméno caballinus ( kon´ský) žije nejen jako fons caballinus , slavný pramen Hippocrene , který podle báje vznikl úderem kopyta okřídleného Pegasa , a proto se považoval za zdroj inspirace, ale také v přejatých slovech kavaleria , kavalír a mnoha jiných . Od Piohippaodvozujeme také dnešní zebry a snad i domácí a divoké osly a poloosly . Kabaloidní koně už měli všechny znaky koní dnešních , ovšem bez vznosnosti , souladnosti a štíhlosti dlouhých nohou, které jsou výsledkem po věky trvajícího chovatelského výběru řízeného člověkem . 

Primitivní základy

Ze Severní Ameriky se kabaloidní koně rpzšířili díky existujícím pevninským mostům ( v dobách ledových byla hladina moře o více než 100 m níže než dnes ) do Asie , Jižní Ameriky , Evropy a nakonec i do Afriky . Toto stěhování zvířat ( nejen koní ) trvalo až do konce pleistocénu , tedy dob ledových , který je kladen přibližně do r. 9000 př. n. l. . Zhruba před 12 až 11000 lety začaly pevninské mosty mizet pod vodou , která se uvoln´ovala táním ledovcových štítů . Nejvýznamější bylo zmizení pevniny Beringie , která tvořila široký most mezi Aljaškou a východní Asií a v místech dnešní Beringovy úžiny . Tak došlo k izolaci Severní Ame+riky . Na tomto kontinentě pakasi před 8000lety vymřeli nejen koně , ale i obrovští lenochodi , mastodonti a mnoho dalších zvířat , aniž se zatím příčiny jejich vymizení podařilo vysvětlit . Do Amerïky se koně vrátili teprve se španělskými oběviteli . První koně dovezl na Karibské ostrovy již koncem 15, století Kolumbus . Na americkou pevninu dopravil 16 koní z Kuby v roce 1519 Hernando Cortés . Další tání ledu vytvořilo nepřekročitelné přehrady mezi různými typy rodu Equus , nejen vodní překážky , ale i rozšiřující se pouště . Proto se v Evropě a v Asii vytvořily čtyři samostatné skupiny kon´ovitých , i když všechny stále  řadíme jako poddruhy do rodu Equus : v Evropě a západní Asii jsou to praví koně, v severní Africe osli , na jih od Sahary zebry a v horsjých oblastech jihovýchodní Asie poloosli. 

Předkové koně

Velkou část výzkumu věnovali paleontologové vývoji koně od nejstarších typů ( Hyracotherium)až po rod Equus a výsledky byly přijaty s všeobecným souhlasem . Mnoho práce však bylo také vynaloženo na poznání bezprostředních předchůdců domácího koně z divokých forem , zaujímajích různé postavení ve vývoji samého rodu Equus . Předpokládáme zde rozpracované teorie , které však ještě zdaleka nejsou obecně uznávany- jednak proto, že problém je velmi obtížný , a také z důvodu , že vědci leckdy shodné zvíře pojmenovali různými jmény . Kromě toho jsou uplatn´ována na některé otázky různá hlediska . Nicméně můžeme předpokládat , že všichni koně jsou potomky tří primitivních typů , z nicž jediný přežil až do našich dnů . V dobách ledových i v holocénu , v geologické součastnosti , nepochybně žilo několik druhů rodu Equus , lišících se od sebe podle toho , v jak obtížných podmínkách žili . Díky paleontologickým nálezům a dalším výzkumům je nyní prosazován názor , že základem domácích koní byl především těžký lesní kůn´ , dále kůn´ Převalského neboli kertag a nakonec lehčí a jemněji stavěný tarpan , kterého profesor J . Cossar Ewart z Edinburghu nazývá koněm náhorním kdežto profesor J . U. Duerst z Bernu koněm pouštním . ( pravdu mají oba .) Zjednodušeně lze říci , že dnešní těžcí chladnokrevní koně jsou potomky lesního koně , kříženého často s neúhledným , ale otužilym kertagem . Populace teplokrevných koní se naopak odvozuje od tarpana a částečně i kertaga , kteří se zejména v mezní oblasti kolem Kaspického moře křížili . Lidský vliv pak vedel k zušlechtění původních otužilých , ale nevzhledných typů.